HISTORIE CYKLISTIKY

Závodníci se v pravidlech dočítají, že se jim zakazuje, aby jejich velocipédy tahali psi nebo například, aby nevyužívali plachet.

POČÁTEK

Evropa roku 1815 byla zcela jiná než dnes. U Waterloo dohasíná hvězda Napoleona Bonaparta. Itálie dosud není Itálií. Polsko přestává existovat a Německo je rozdrobeno na více než 40 států a státečků.

V Rakousku-Uhersku vládne František I. a Evropou se již nějakou dobu šíří umělecký sloh Empír. Literatuře vládne romantismus a vznikají díla autorů Puškina, Lermontova, Poea, Dumase a Huga. V oceánii vybuchuje indonéská sopka Tambora a ohromné množství sopečného popela proniká do atmosféry. Způsobuje změnu klimatu a velký hladomor zasahuje jak Evropu tak Severní Ameriku. Počasí se podepisuje na sklizni zejména v letech 1816 a 1817. Ceny potravin šplhají do výše. Roste nezaměstnanost a v Evropě je velká bída. Aby lidé přežili, jsou nuceni porážet své koně. Tehdejší hlavní dopravní prostředek.

V polovině roku 1817 sestrojí německý baron Ludwig von Drais ze Sauerbronu první stroj, který vzdáleně připomíná jízdní kolo. Jeho dřevěný vynález dostává pojmenování - draisina. Draisina není poháněna šlapáním jak to známe dnes, ale odrážením nohou od země a stylem jakéhosi běhu v sedě je schopna urazit na tehdejší dobu úctyhodných 15 km/h.

O 20 let později vylepšuje skotský kovář Kirkpatrick Macmillan konstrukci draisiny o táhlové šlapací zařízení na zadní kolo.

Roku 1863 si francouzský kovář Pierre Michaux se synem Ernestem nechávají patentovat svůj vynález. Stroj se šlapadly na předním kole pojmenovávají "Vélocipéde". Kvůli dosažení vyšší rychlosti co nejvíce zvětšují přední kolo a po nějaké době ho vybavují brzdou. Roku 1867 svůj vynález vystavují na výstavě v Paříži a o necelý rok později už jejich společnost hlásí 50.000 prodaných kusů. Tak začíná opravdu první velký cyklistický boom.

PRVNÍ CYKLISTICKÝ ZÁVOD

Poslední květnový den roku 1868 pořádají otec a syn Michauxové v pařížském parku Saint Cloud závod velocipédů na 1200 metrů. Vítězem se stává anglický student veterinářství James Moore. Novinka se tak ujme, že už další rok se v různých pařížských parcích koná více než stovka cyklistických závodů.

Za ten nejstarší ze všech silničních cyklistických závodů je považováno klání Paříž - Rouen na 123 kilometrů. Klání pořádá 7.listopadu roku 1869 první cyklistický časopis Le Vélocipéde Illustré a přihlásí se do něj 198 odvážlivců, mezi nimi dokonce i pět žen. Závodnice však z obavy před nežádoucí reakcí startují pod pseudonymy Miss Olga či Miss America.

Závodníci se v pravidlech dočítají, že se jim zakazuje, aby jejich velocipédy tahali psi nebo například, aby využívali plachet.

Na prostranství u Vítězného oblouku se schází tisíce diváků. Když v tom, kdosi neznámý, asi čtyřicet minut před plánovaným startem vystřelí. Cože? Už je odstartováno? Zatímco se někteří závodníci ještě složitě probíjejí davem asi padesát jezdců vyráží na trať. V Rouenu, po 10 hodinách a 40 minutách, opět vítězí nám již známý “šlapající veterinář” James Moore jedoucí v saku a klobouku. Mezi 33 závodníky, kterým se závod podaří dokončit, je též Angličanka Miss America se ztrátou více než šesti hodin.

Ohlas cyklistických závodů je ohromný a rychle se šíří z Francie do Británie, za oceán i jinam. Velocipéd už není jen hračkou. Stává se motorem pro člověka, píše list Boston Sunday Herald.

Roku 1875 vznáší uherský poručík Zubowitz námitku: “Koně jsou stejně rychlejší." Na podporu svého tvrzení sedlá svého koně Caradoca a vydává se na cestu z Vídně do Paříže. Vzdálenost 1254km zdolává za 15 dnů a svůj úspěch oslavuje v pařížských salónech. Úspěchu si užívá jen chvíli. Jeho výzvu totiž přijímá francouzský dobrodruh Albert Laumaillé a vyjíždí na kole opačným směrem. Vídeň ho vítá již za 12 dní a 15 hodin.

V roce 1878 přichází pařížan Gillm s řetězovým pohonem. Roku 1885 John Kemp Starley sestrojí první “bezpečný bicykl" s řídítky ve tvaru vidlice a s koly, která už jsou stejně velká. Pojmenovává ho Rover. Tlak nohou se převádí pomocí pedálů, řetězu a ozubených kol. Nástup bicyklů, jejichž přední kolo má průměr už jen okolo 90 centimetrů, pak definitivně ukončuje éru vysokých velocipedů.

Cyklistickou revoluci dokončuje opět veterinář, tentokrát z Irska. Pan John Boyd Dunlop. Sport ho nezajímá a bicykl nemá. Jeho syn Johnny si však stále stěžuje: “Tatínku, ta moje tříkolka se mnou tolik třese.” Dunlop tedy vezme zahradní hadici, a pryžové obruče nalepí na ráfky kol, které později nahradí pneumatikami plněnými vzduchem.

Píše se památný rok 1890 a Paříž má novou dominantu. Eiffelovu věž. Uměleckou scénou hýbe secese a bicykl už není kostitřasem. Bratři Michelinové vylepšují vynález pana Dunlopa a cyklistickému světu představují pneumatiky, které je možné při závodech měnit a opravovat.

Závodů je tou dobou nepočítaně a každé větší evropské město se snaží vybudovat svůj vlastní velodrom. K boomu cyklistiky dochází i ve spojených státech.

Nastává období extrémně dlouhých závodů. Časopis Véloce Sport v Bordeaux pořádá roku 1891 klání "Bordeaux - Paříž" na 572 kilometrů. Vítězem se stává Angličan G.P. Mills, který projede trať za více než 26 hodin, průměrnou rychlostí 21,5 kilometrů za hodinu. V průběhu závodu odpočívá pouze pět minut, když v Tours na 215. kilometru sní kus masa a vypije sklenku vína.

Pařížský list Le Petit Journal trumfuje novináře z Bordeaux a organizuje závod dvakrát tak dlouhý: 1185 kilometrů z Paříže do Brestu a zpět! Charles Terront vítězí po pěti defektech a 71 hodinách na svém pouze 21 kilogramů vážícím prototypu bicyklu se snímatelnými pneumatikami bratří Michelinů. Jiel-Laval, jeho největší soupeř, usíná třetího dne u silnice.

PRVNÍ CYKLISTICKÝ ZÁVOD

Vznikají další závody dlouhé okolo tří set kilometrů jejichž věhlas s léty poroste. Belgičané pořádají podnik Lutych-Bastogne-Lutych a Francouzi přidávají do kalendáře závod Paříž-Roubaix.

Stále tu však něco chybí. Něco velikého, výjimečného, nenapodobitelného.

Roku 1895 oznamuje Charles Terront, největší cyklistická hvězda té doby, že objede Francii na motocyklu.
Než svůj záměr uskuteční, jistý Théophil Joyeux v květnu roku 1895 uskuteční Grand Boucle čili Velký okruh kolem Francie na kole. Objet Francii mu trvá devatenáct dní a během jízdy urazí 4 500 kilometrů. Průměrně 235 km denně.

Následovníků se dočká až za osm let….

Devatenáctého ledna 1903 oznamuje časopis L`Auto, že uspořádá cyklistický závod okolo Francie.

TOUR DE FRANCE

Devatenáctého ledna 1903 oznamuje časopis L`Auto, že uspořádá cyklistický závod okolo Francie. Pojede se bez jakékoliv podpory vodičů, koučů a masérů. Všichni účastníci budou závodit za rovných podmínek. O pár dní později přichází do redakce několik desítek přihlášek. Mezi přihlášenými jsou Francouzi, Belgičani, Švýcaři, Němci, Italové.

Několik přihlášených cyklistů jsou profesionálové, ale jejich výdělky jsou většinou tak malé, že nikdo z nich není cyklistou na plný úvazek. Zbytek přihlášených jsou většinou dobrodruzi, kteří žijí z ruky do huby a někteří jsou dokonce nezaměstnaní.

Jedním z přihlášených je Jean Dargassies. Prostý kovář z jihofrancouzského města Grisolles. O cyklistických závodech neví vůbec nic. Na jaře roku 1903 mu však prodavač kol v Grisolles řekl: “Jeanne, tohle je něco pro tebe. První ročník Tour de France.” Dargassies vyráží tedy do Paříže, a když si čte pravidla závodu vytištěná v časopisu Le´Auto, stánkař se ho ptá: “Kamaráde, už jsi někdy jel cyklistický závod?” Ještě ne, ale jel jsem z Grisolles do Montaubanu a zpět. Je to padesát kilometrů, Jsem kovář, únavy se nebojím!”

Na pařížském předměstí Villeneuve-St.Georges, u kavárny Réveil Matin, se prvního července 1903 startující scházejí a v 15.16 je odstartováno. Závodníky čeká šest předlouhých etap, téměř tři a půl ticíce kilometrů.

Trať vede z Paříže až ke Středozemnímu moři. Závodníci projíždějí po prašných silnicích, tetelících se na slunci, tichými poli podél tiše a klidně tekoucí Loiry a dnem i nocí se závodí, nesmlouvavě bojuje o čest, slávu a konečné vítězství.

Cizí pomoc je zakázána. Jezdci si tedy s sebou vlečou velké brašny s náhradnímy díly a nářadím. Jsou ověšeni rezervními plášti, aby se při mechanických potížích sami pustili do lepení, zašívání, párání a montování. Často jsou na hodiny od sebe vzdáleni a osaměle si hledají vlastní cestu krajem. Dle pravidel stačí projet v časovém limitu určenými kontrolami. Kovář Jean Dargassies v Moissaku zlomí přední vidlici a sám si ji v místní kovárně opravuje.

V Parku princů, na dráze nově dostavěného velodromu, první ročník Tour de France vrcholí. Malý kominík Maurice Garin vítězí s náskokem téměř tří hodin před druhým v pořadí Lucienem Pothierem. Emile Georget v předposlední etapě dvakrát píchne a zcela vyčerpaný na chvíli zastavuje. Usíná u trati a do cíle nedojede.

V pařížských ulicích aplauduje odvážným sportovcům, kteří právě objeli Francii, na stotisíc diváků. Dvacetjedna cyklistů premiérovou Tour dokončí a posledním klasifikovaným závodníkem je Francouz Millocheau, který na vítěze nabral ztrátu téměř 65 hodin.

Na 11.místě závod dokončí kovář Dargassies. Odnáší si prémii 145 franků a domů se vrací jako hrdina. Pro město Grisolles se stává legendou.